Když nám Petr připomíná, že chudí jsou středem evangelia
Andrea Tornielli
Dilexi te, první apoštolská exhortace Lva XIV., již svým názvem navazuje na poslední encykliku papeže Františka Dilexit nos (říjen 2024) a v jistém smyslu ji doplňuje. Nejedná se o dokument sociální nauky církve, nezabývá se analýzou konkrétních problémů. Spíše předkládá základy zjevení a zdůrazňuje silnou souvislost mezi Kristovou láskou a jeho výzvou, abychom se přiblížili k chudým. Ústřední postavení lásky k chudým je totiž v samém jádru evangelia a nelze je tedy považovat za „výstřelek“ některých papežů nebo určitých teologických proudů, ani jej nelze prezentovat jako sociální a humanitární důsledek, který stojí vně křesťanské víry a jejího hlásání.
„Láska k Hospodinu se pojí s láskou k chudým“, píše Lev. Jsou proto neoddělitelné: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali,“ říká Ježíš. Zde tedy „nejsme v horizontu charity, ale zjevení: kontakt s těmi, kteří nemají moc a velikost, je základním způsobem setkání s Pánem dějin“.
Papež poznamenává, že bohužel i křesťané riskují, že se „nakazí“ světskými postoji, ideologiemi a zavádějícími politicko-ekonomickými vizemi. Nepříjemný pocit, který někdy vyvolává zmínka o angažovanosti ve prospěch chudých, jako by se jednalo o odklon od lásky k Bohu a jeho uctívání, ukazuje, jak aktuální je tento dokument: „Skutečnost, že se charitativní činnost setkává s pohrdáním nebo výsměchem, jako by se jednalo o posedlost některých lidí, a nikoliv o jádro církevního poslání, mě vede k myšlence – tvrdí Lev XIV. –, že je třeba stále znovu číst evangelium, abychom neriskovali jeho nahrazení světskou mentalitou“.
Prostřednictvím biblických citátů a komentářů církevních otců nám tak připomíná, že láska k chudým není „volitelnou cestou“, ale představuje „kritérium pravé úcty“. Osvětlující, i pro dnešní církev, jsou například slova svatého Jana Zlatoústého a svatého Augustina: první z nich vyzývá k uctívání Ježíše v těle chudého a ptá se, jaký smysl má mít oltáře plné zlatých kalichů, když Kristus strádá hladem hned před kostelem; druhý definuje chudého jako „svátostnou přítomnost Pána“ a v péči o chudé vidí konkrétní důkaz upřímnosti víry: „Kdo říká, že miluje Boha, a nemá soucit s potřebnými, lže“.
Na základě tohoto spojení s podstatou křesťanského poselství obsahuje závěrečná část Dilexi te výzvu adresovanou všem pokřtěným, aby se konkrétně angažovali v obraně a podpoře nejslabších: „Je úkolem všech členů Božího lidu, aby se ozvali hlasem, který by burcoval, odsuzoval a vydával se všanc“. I za cenu, že budou vypadat „hloupě“. Jedná se o poselství s dalekosáhlými důsledky pro církevní a společenský život: současný ekonomicko-finanční systém a jeho „struktury hříchu“ nejsou nevyhnutelné, a proto je možné se skrze sílu dobra zapojit do přemýšlení a budování jiné, spravedlivější společnosti, a to „změnou mentality, ale také s pomocí vědy a techniky, prostřednictvím rozvoje účinných politických opatření vedoucích k transformaci společnosti“.
Tuto exhortaci původně připravil František. Převzal ji jeho nástupce Lev XIV., který jako řeholník a poté misionářský biskup strávil velkou část svého života s nejchudšími a nechal se jimi evangelizovat.
