Papežova katecheze: vytvářet prostor, spojovat protiklady, doufat v to, co ještě není vidět
V sobotu 25. října se na Svatopetrském náměstí konala mimořádná jubilejní audience za účasti asi čtyřiceti tisíc věřících. Papež Lev XIV. pokračoval v katechetickém cyklu jubilejního roku, věnovaném různým aspektům naděje a postavám, které je ztělesňují. Tentokrát to byl Mikuláš Kusánský.
Řím 8,24-25
Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!
Dorazili jste k cíli své pouti, ale stejně jako Ježíšovi učedníci se nyní musíme naučit žít v novém světě. Jubileum z nás právě proto učinilo poutníky naděje: vše je nyní třeba nahlížet ve světle vzkříšení Ukřižovaného. V této naději jsme spaseni! Naše oči tomu neuvykly. Proto před svým nanebevstoupením začal Vzkříšený vychovávat náš pohled. A pokračuje v tom i dnes! Věci totiž nejsou takové, jak se zdají: láska zvítězila, i když před očima máme mnoho rozporů a vidíme střet mnoha protikladů.
V neméně bouřlivé době, v 15. století, měla církev jednoho kardinála, který je dodnes málo známý. Byl to velký myslitel a služebník jednoty. Jmenoval se Mikuláš a pocházel z německého Kuesu: Mikuláš Kusánský. Může nás naučit, že doufat znamená také „nevědět“. Jak píše svatý Pavel, „co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat?“ (Řím 8,24). Mikuláš Kusánský nemohl vidět jednotu církve, otřesenou protichůdnými proudy a rozdělenou mezi Východem a Západem. Nemohl vidět mír ve světě a mezi náboženstvími v době, kdy se křesťanství cítilo ohroženo zvenčí. Když však cestoval jako papežský diplomat, modlil se a přemýšlel. Proto jsou jeho spisy plné světla.
Mnozí jeho současníci žili ve strachu; jiní se ozbrojovali a připravovali nové křížové výpravy. Mikuláš se však již v mládí rozhodl stýkat s těmi, kteří měli naději, kteří se zabývali novými disciplínami, kteří znovu četli klasiky a vraceli se ke zdrojům. Věřil v lidstvo. Chápal, že existují protiklady, které je třeba udržet pohromadě, že Bůh je tajemství, v němž to, co je v napětí, nachází jednotu. Mikuláš věděl, že neví, a tak stále lépe rozuměl realitě. Jaký to velký dar pro církev! Jaké volání k obnově srdce! Zde jsou jeho ponaučení: vytvářet prostor, spojovat protiklady, doufat v to, co ještě není vidět.
Cusanus hovořil o „učené nevědomosti“ jako o znaku inteligence. Hlavní postavou některých jeho spisů je zajímavá postava: idiot. Je to prostý člověk, který nestudoval a klade učencům základní otázky, které zpochybňují jejich jistoty.
Tak je tomu i v dnešní církvi. Kolik otázek zpochybňuje naše učení! Otázky mladých, otázky chudých, otázky žen, otázky těch, kteří byli umlčeni nebo odsouzeni, protože se liší od většiny. Žijeme v požehnané době: kolik otázek! Církev se stává znalkyní lidskosti, pokud kráčí s lidstvem a má v srdci ozvěnu jeho otázek.
Drazí bratři a sestry, doufat znamená nevědět. Nemáme ještě odpovědi na všechny otázky. Máme však Ježíše. Následujeme Ježíše. A tak doufáme v to, co ještě nevidíme. Stáváme se lidem, v němž se protiklady spojují v jednotu. Vstupujeme jako průzkumníci do nového světa Vzkříšeného. Ježíš nás předchází. Učíme se, postupujeme krok za krokem. Není to jen cesta církve, ale celého lidstva. Cesta naděje.
