PODCAST Lev XIV.: Bůh si přeje, aby nikdo nebyl navždy ztracen
Vatican News
Drazí bratři a sestry, přeji vám krásnou neděli!
Ježíšovo vzkříšení z mrtvých, vzkříšení Ukřižovaného, v těchto prvních listopadových dnech osvětluje osud každého z nás. On sám nám to řekl: „A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.“ (Jan 6,39). Je tedy zřejmé, co je středem Boží starostlivosti: aby nikdo nebyl navždy ztracen, aby každý měl své místo a zářil ve své jedinečnosti.
Je to tajemství, které jsme včera oslavili při slavnosti Všech svatých: společenství v rozdílnosti, které tak říkajíc rozšiřuje Boží život na všechny dcery a syny, kteří si přejí být jeho součástí. Je to touha vepsaná do srdce každého člověka, který volá po uznání, pozornosti a radosti. Jak napsal papež Benedikt XVI., výraz „věčný život“ chce pojmenovat tento neutuchající stesk: není to nekonečná sekvence, nýbrž vnoření se do oceánu nekonečné lásky, v němž čas, žádné před a po, již neexistuje. Plnost života a radosti: to je to, v co doufáme a co očekáváme od našeho bytí s Kristem (srov. encyklika Spe salvi, 12).
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé nám tak přibližuje toto tajemství ještě více. Boží starost, aby nikdo nebyl ztracen, totiž zakoušíme zblízka pokaždé, když nám smrt zdánlivě navždy bere jistý hlas, tvář, celý svět. Každý člověk je totiž celý svět. Dnešek je tedy dnem, který je výzvou pro lidskou paměť, jež je tak vzácná, a tak křehká. Nebudeme-li mít na paměti Ježíše – jeho život, smrt a vzkříšení – nesmírný poklad každého života bude vystaven zapomenutí. V živé paměti na Ježíše se však i ti, na které nikdo nevzpomíná, i ti, které historie zdánlivě vymazala, objevují ve své nekonečné důstojnosti. Ježíš, kámen, který stavitelé zavrhli, je nyní úhelným kamenem (srov. Sk 4,11). V tom spočívá velikonoční poselství. Proto křesťané od počátku vzpomínají na zemřelé při každé eucharistii a dodnes si přejí, aby byli jejich blízcí zmiňováni v eucharistické modlitbě. Z tohoto poselství vyvěrá naděje, že nikdo nebude ztracen.
Návštěva hřbitova, při níž ticho přeruší každodenní shon, je tedy pro nás všechny výzvou k probuzení paměti a očekávání. „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku“, říkáme ve Vyznání víry. Připomínáme si tedy budoucnost. Nejsme uzavřeni v minulosti, v slzách nostalgie. Ani v přítomnosti však nejsme zapečetěni jako v hrobě. Kéž k nám dolehne Ježíšův známý hlas, kéž dolehne ke všem, protože je jediným hlasem přicházejícím z budoucnosti. Volá nás jménem, připravuje nám místo, osvobozuje nás od pocitu bezmoci, kvůli němuž hrozí, že se vzdáme života. Maria, žena Bílé soboty, kéž nás znovu učí naději.
Překlad - jb-
