Lev XIV.: Život je plodný pouze tehdy, když se dává

Pro ty, kdo se vydávají na cestu následování Krista, je zapotřebí odvaha k odloučení, a tedy k vnitřní svobodě; ke ztrátě, a tedy k ochotě postoupit kousek svého já svým bližním; a k přijetí, a tedy k připravenosti přijímat ty, které nám Pán posílá do cesty. O tom mluvil Lev XIV. ve své promluvě před modlitbou Anděl Páně.

Bratři a sestry, přeji vám krásnou neděli!

Rovněž v dnešním evangeliu (Mt 10,37–42) slyšíme Ježíšova slova povzbuzení, abychom ho následovali a byli svědky jeho Království. Nejde o žádný vnější čin, ale o to, abychom cele vstoupili do vztahu lásky k Němu. A aby láska mohla přinášet plody, potřebuje alespoň tři věci: odloučení, ztrátu a přijetí.

Především odloučení. Ježíš říká: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden.“ (v. 37). V okamžiku, kdy Pán vysílá své apoštoly na misii, chce, aby byli svobodní od jakýchkoli pout. Pro všechny však platí, že i ty nejdůležitější citové vazby nacházejí svou plnost díky lásce, kterou nám daruje Kristus. Vezměme si například manželský život. Prožít jej plně lze jen tehdy, když „opustíme“ rodný dům (srov. Mt 19,6), abychom plně žili v manželskému vztahu. Vezměme si také výchovu dětí. Pomáháme jim k seberealizaci a štěstí tím, že je učíme „stát na vlastních nohách“ a činit vlastní rozhodnutí. Svatý Augustin říká: „Odloučení od toho, co miluješ, je bolestné. Ale i rolník dočasně ztrácí to, co zasel“ (Rozprava 330, 2). Teprve když „ztratí“ zrno, které zasel do země, uvidí, jak rozkvétá.

V tomto smyslu je ztrátou také láska. Těžko se nám to chápe, zvláště ve světě, kde se ztráta jeví jako slabost a kde vládne až posedlost tím, co máme a co vlastníme. Láska však přináší plody pouze tehdy, když se dává, když jsme ochotni ztratit kousek svého já, abychom udělali místo druhému, ztratit trochu času, abychom vyslechli přítele, ztratit trochu pohodlí, abychom sdíleli situaci toho, kdo je v nouzi. Kdo si život nechává jen pro sebe – říká evangelium –, ten ho ve skutečnosti ztrácí (srov. v. 39), protože se neotevírá radosti lásky a stává se neplodným. Proto nás Ježíš vybízí, abychom na sebe vzali kříž: On se obětoval, ztratil sám sebe a právě díky tomu jsme mohli obdržet Jeho život v hojnosti. Stejně tak, pokud žijeme v logice daru, i my budeme schopni ve svých vztazích počínat nový život.

A konečně přijetí. Láska se totiž projevuje v konkrétních rozhodnutích a činech, které se projevují v malých každodenních gestech, jako například nabídnout sklenici vody tomu, kdo má žízeň (srov. v. 42). Když Ježíš vysílá své učedníky před sebou, žádá je, aby si na cestu nebrali zásoby, to znamená, aby byli potřebnými, protože tak budou moci vzbudit pohostinnost u těch, s nimiž se setkají. Když tedy přijímáme toho, kdo přichází v Ježíšově jménu, přijímáme Jeho i nebeského Otce, který Ho poslal. Láska k Pánu se vždycky vyjadřuje v přijetí bratří.

Drazí, modleme se k Panně Marii, která svého Syna milovala, ale uměla Jej také ztratit. Ať nám pomáhá být pokornými a radostnými svědky Kristovy lásky.

Překlad - jb -