PODCAST Lev XIV.: Dávat hlas těm, kdo ho nemají
Cyklus katechezí – Svatý rok 2025, Ježíš Kristus naše naděje, IV. Zmrtvýchvstání Krista a výzvy současného světa, 6. Velikonoční spiritualita a integrální ekologie, Čtení: Jan 20.14-16
Drazí bratři a sestry, dobré ráno a vítejte!
V tomto Svatém roce věnovaném naději přemýšlíme o vztahu mezi Kristovým vzkříšením a výzvami současného světa, tedy našimi výzvami. Někdy se i nás Ježíš, On, který je Živý, chce zeptat: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Výzvám totiž nemůžeme čelit sami a slzy jsou darem života, když očišťují naše oči a osvobozují náš pohled.
Evangelista Jan nám předkládá jeden detail, který v ostatních evangeliích nenajdeme: Když Magdaléna plakala u prázdného hrobu, nepoznala vzkříšeného Ježíše okamžitě, domnívala se, že potkala zahradníka. Ve skutečnosti již při vyprávění o Ježíšově pohřbu, o západu slunce na Velký pátek, byl text velmi přesný: „Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován. Tam tedy položili Ježíše, protože u židů byl den příprav a hrobka byla blízko“ (Jan 19,40-41).
Ve ztišenosti oné soboty, v kráse této zahrady končí dramatický boj mezi temnotou a světlem, který vypukl zradou, zatčením, opuštěním, odsouzením, ponížením a zabitím Syna, který „miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). Pěstovat a střežit zahradu je původní úkol (srov. Gn 2,15), který Ježíš dovršil. Jeho poslední slova na kříži – „Dokonáno je“ (J 19,30) – vybízejí každého, aby znovu objevil stejný úkol, svůj úkol. Proto „sklonil hlavu a skonal“ (v. 30).
Drazí bratři a sestry, Marie Magdaléna se tedy úplně nemýlila, když věřila, že potkala strážce zahrady! Musela totiž znovu vyslechnout své jméno a pochopit svůj úkol od nového Člověka, který v jiném Janově textu říká: „Hle, činím všechno nové“ (Zj 21,5). Papež František nám v encyklice Laudato si’ ukázal, jak naléhavě potřebujeme kontemplativní pohled: pokud člověk není strážcem zahrady, stává se jejím ničitelem. Křesťanská naděje tedy odpovídá na výzvy, kterým dnes čelí celé lidstvo, tím, že setrvává v zahradě, kde byl Ukřižovaný položen jako zrno, aby vstal z mrtvých a přinesl hojné plody.
Ráj není ztracený, ale znovu nalezený. Smrt a vzkříšení Ježíše jsou tak základem spirituality integrální ekologie, bez níž slova víry nemají vliv na realitu a slova vědy zůstávají mimo srdce. „Ekologická kultura se nemůže omezovat na řadu naléhavých a parciálních odpovědí na problémy, které se objevují v souvislosti s degradací životního prostředí, vyčerpání přírodních zdrojů a znečištění. Měla by to být odlišná perspektiva, myšlení, politika, vzdělávací program, životní styl a spiritualita, jež formují rezistenci“ (Laudato si’, 111).
Proto hovoříme o ekologické konverzi, kterou křesťané nemohou oddělit od změny kurzu, kterou od nich vyžaduje následování Ježíše. Znamením toho je Mariino obrácení onoho velikonočního rána: pouze procházíme-li z obrácení do obrácení dospějeme z tohoto slzavého údolí do nového Jeruzaléma. Tento přechod, který začíná v srdci a je duchovní, proměňuje dějiny, zavazuje nás veřejně, aktivuje solidaritu, která již nyní chrání lidi a stvoření před touhami vlků, ve jménu a silou Beránka - Pastýře.
Tak mohou dnes synové a dcery Církve potkávat miliony mladých lidí a dalších mužů a žen dobré vůle, kteří vyslyšeli volání chudých a země a nechali se jím dotknout ve svém srdci. Je také mnoho lidí, kteří touží po nové harmonii, která je přenese přes mnoho rozporů prostřednictvím přímějšího vztahu ke stvoření. Na druhé straně také „nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Den dni o tom podává zprávu, noc noci sděluje poučení. Není to slovo a nejsou to řeči, jejichž hlas by nebylo slyšet.“ (Žalm 18,1-4).
Kéž nám Duch dá schopnost naslouchat hlasu těch, kdo nemají hlas. Uvidíme pak to, co oči ještě nevidí: onu zahradu, nebo ráj, k němuž směřujeme, jedině když přijímáme a plníme každý svůj úkol.
