Papež Lev: Nesmíme přijmout osamělost jako normu
Vážení a milí bratři a sestry, dobré odpoledne!
Děkuji kardinálu arcibiskupovi za srdečné přivítání a za jeho laskavá slova, a stejně tak i delegátu pro sociální péči a těm, kdo se podělili o svá svědectví a zkušenosti s arcidiecézní charitou a podpůrnými službami. Rád bych poděkoval Renzovi za jeho dopis a za otázky, které kladl; pokusím se na některé z nich odpovědět.
Co se mého vztahu k fotbalu týče, musím přiznat, že hraji tenis a že mě to velice baví, ale také oceňuji kopanou. Když jsem působil jako biskup v Peru, sledoval jsem některé místní fotbalové kluby a fandil jsem jim. Teď jako papež se také setkávám s fotbalovými a vůbec sportovními kluby. Sport pokládám za důležitý, protože nám umožňuje růst ve zdraví těla i ducha. Ostatně zítra začíná světový pohár a mnozí lidé budou sledovat jednotlivé zápasy. Fotbal nám může připomenout něco velmi důležitého, na co nesmíme zapomínat: život není závod, v němž bychom se předváděli každý sám za sebe, ale cesta, po níž se učíme jít společně. Žádný člověk, který neumí přihrát, i kdyby měl talent, nepochopil smysl hry; a žádný člověk, který neví, jak žít s druhými a pro druhé, nepochopil smysl života.
Ptáš se mě, jestli jsem odmalička chtěl být papežem. Popravdě řečeno, Renzo, myslím, že ne. A myslím, že mě to ani nikdy nenapadlo. Ale mohu ti říci, že už odmalička jsem toužil věnovat svůj život Bohu. Ještě jsem jako malý nevěděl, jak a kam mě Pán povede. Postupem času jsem pochopil, že mě Ježíš volá ke kněžství a že tato cesta vede řádem sv. Augustina. To ovšem není pravda jenom pro mě. Každé dítě je Božím snem – a pro tebe to platí zrovna tak. Bůh touží po štěstí každého člověka a chce, aby si každý z nás od dětství a po celý život uchoval srdce, jaké mají děti (srv. Mt 18,3) – schopné důvěřovat, plné dobroty. Chce, abychom byli jeho přátelé a abychom se mu neodcizovali. Proto mnohem důležitější než otázka, staneš-li se knězem, lékařem, učitelem, rodičem nebo čímkoli jiným, je ptát se sám sebe, chceš-li být Ježíšovým přítelem. Přátelství s Ježíšem nám totiž dává radost, osvobozuje nás a umožňuje nám vidět, kudy vede krok za krokem naše cesta, na niž Bůh volá každého z nás a kterou pro nás připravil.
Není snadné najít odpověď na tvou otázku, proč se zlé věci dějí jedněm lidem a jiným ne. Pomoci nám může, zamyslíme-li se nad Ježíšovým životem. Boží slovo nám říká, že nás Pán „všude procházel a uzdravoval všechny, které utiskoval ďábel“ (Sk 10,38), a přece víme, že byl ukřižován. Tím ale ten příběh nekončí – On třetího dne vstal z mrtvých a porazil zlo a smrt. Na Ježíšově životě nám Bůh ukazuje, že ani v utrpení on neopouští žádné ze svých dětí, protože pro nás připravil věčnou radost, kde už nebude žádný smutek ani bolest. Mějme důvěru, že Ježíš je s námi, že nám pomáhá a doprovází nás a že nám dává sílu, abychom mohli projít i přes těžké časy, které v životě můžeme potkat.
Ano, prarodiče jsou pro rodinu velice důležití. Nikdy by neměli zůstat osamocení. Často to bývají právě oni, kdo se stará o vnoučata, když jsou rodiče v práci, a pomáhají tak dětem prostřednictvím lásky a oddanosti naučit se milovat Boha a bližního, takže tato láska bude moci zakořenit v dětských srdcích a z těchto dětí se pak stanou dobří lidé. Jak máme odpovídat na lásku? Láskou. Právě to od nás chce Ježíš. Starat se o své prarodiče a být jim nablízku v jejich stáří, tak jako se oni ve svém čase starali o nás. Nepřipusťme, aby se samota a opuštěnost staly normou pro životy starých lidí. To je něco nesmírně smutného. Mějme srdce otevřená pro každého z nich; a i když se nejedná o naše prarodiče, nenechávejme je cítit se o samotě nebo bez ochrany. Nechceme-li se sami stát osamělými, nemsíme dopustit, aby byli osamělí ti druzí.
Máme vždycky odpouštět? Ježíš říká, že bychom měli. Jednoho dne se ho Petr ptal: „Pane, když se proti mně prohřeší někdo jiný z církve, kolikrát mám odpustit? Třeba i sedmkrát?“ A Ježíš odpověděl: „Ne sedmkrát, ale říkám ti, sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Mt 18,21–22) Tím chtěl říci: vždycky odpouštěj. Musíme ale jasně pochopit, co to znamená odpustit. Odpustit neznamená říci, že něco špatného bylo vlastně dobré; ani to neznamená nechat druhého, aby nadále ubližoval. Ani to neznamená nutit se zapomenout a tvářit se, že se nic nestalo. Odpustit znamená nedovolit nenávisti, aby se zmocnila našeho srdce. Ježíš nás žádá, abychom odpouštěli, protože je to jediná cesta, jak zakusit Boží pokoj a jak uzdravit rány na duchu. Odpouštíme-li, napodobujeme Ježíšův příklad, protože on odpustil těm, kdo ho ukřižovali. Naše ochota odpustit je podmínkou pro odpuštění, které získáváme od Boha.
Bratři a sestry,
být zde, v kostele sv. Augustina, otevírá naše srdce pravdě, na kterou nám ukazuje tento svatý biskup z Hippo: být křesťanem je především dar, je to milost. S pevným základem v Kristu, který je živým kamenem, zakoušíme působení Svatého Ducha spolu s přesvědčením, že každá upřímná snaha spolupracovat s ním pro dobro našeho bližního bude požehnána od nebeského Otce, v něhož skládáme svou naději. Jakožto členové tajemného Kristova těla jsme pevně spjati s životním údělem všech, které Bůh miluje a zve k podílu na jeho vlastním životě.
Jsme povoláni milovat Boha a z lásky k němu milovat své bratry a sestry; a spolu s tím jsme posláni vyjít a potkat se s každým. Křesťan musí být nejen laskavý a vlídný, ale také soucitný, musí milovat nesobecky a hledat dobro druhých s vědomím, že v každém trpícím bratru a sestře je to sám Pán, který prosí a přijímá, který je vítán nebo odmítán, milován či pohrdán.
Evangelní láska, zakořeněná v Kristu a živená jeho láskou, utváří a určuje osobní i komunitní život každého křesťana. Proto je každá místní církev, pohnutá láskou a vedená Svatým Duchem, povolána, aby odpovídala – podle vlastních možností a schopností, diskrétně, citlivě a vytrvale – na zranění a potřeby těch nejposlednějších a nejzranitelnějších, aby zmírnila jejich utrpení a ulehčila jim v jejich chudobě. A dělá to proto, aby napodobovala štědrost našeho Pána Ježíše Krista, který z lásky k nám, třebaže bohatý, se stal chudým, abychom my zbohatli jeho milostí a spásou, a který nás volá k tomu, abychom jej poznávali a pomáhali mu v těch nejpotřebnějších (srv. Mt 25,40).
Proto je pro mě radostí potkat se dnes odpoledne s vámi se všemi, kteří jste nejrůznějším způsobem osobně zapojeni v péči, doprovázení a pomoci těm nejpotřebnějším, a to zvláště v této době, kdy se zdá, že se smysl pro posvátnou důstojnost lidské osoby vytratil.
Rád bych zdůraznil, že jako křesťané jsme povoláni k úkolu zpřítomňovat Boží lásku každému člověku, každému muži i ženě, v konkrétním útržku tkaniny historie. Kniha Genesis nám říká, že Bůh stvořil „člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu je stvořil, stvořil je jako muže a ženu“ (Gn 1,27). právě zde je zakotvena nezcizitelná důstojnost každé lidské bytosti, která nezávisí na schopnostech toho kterého člověka, na bohatství, které dotyčný nashromáždí, nebo na úloze, kterou hraje, nýbrž na daru, který ho předchází a přesahuje, daru od Boha jako výrazu jeho nekončící lásky (srv. Magnifica humanitas 50).
Pán nás tedy zve, abychom každou ženu vítali jako sestru a každého muže jako bratra. Jako děti jednoho a téhož Otce jsou všichni lidé ve své podstatě stvořeni pro vztah; Bůh na každého z nich myslel a chtěl, aby vstoupil do dějin společenství s ním, s druhými a se stvořením (srv. tamtéž). Jedinečné vyjádření této Boží touhy nacházíme v dílech charity a podpory, jichž vy jste součástí. Vy nesete toto dílo vpřed s nasazením a oddaností, s vědomím, že člověk je centrem činnosti církve (srv. Gaudium et spes 24) a že charita je „největším sociálním přikázáním (KKC 1889).
Chci vás a vaše duchovní pastýře povzbudit, abyste nadále vykonávali svou službu, přinášeli svědectví evangeliu a ukazovali světu krásu křesťanského života, který tady a teď nabízí předchuť spravedlnosti a pokoje, které dojdou plnosti v Božím království. Buďte tedy věrohodnými svědky křesťanské naděje ve své starostlivé službě svým bratřím a sestrám, kteří žijí v zoufalých podmínkách daných vyloučením, křehkostí a marginalizací a kteří potřebují nejen materiální pomoc a morální podporu, ale také Boha, jeho přátelství, jeho požehnání, jeho Slovo, jeho svátosti a cestu k růstu a zralosti ve víře (srv. Evangelii gaudium 200).
Kladu vaši práci a vaše nasazení k nohám Matky dobré rady, aby vás její přímluva doprovázela a aby Pán dal vyrůst hojné úrodě ze všeho dobrého díla, které toužíte vykonat. Ať vám Bůh žehná. Velice vám děkuji.
překlad - zd -
